[Text: Radek Čejka] Nebudu vám psát výsledky, ty už všichni víte. Určitě budete souhlasit, že jsou vynikající. Proti Rusům byly všechny výpravy co do počtu závodníků miniaturní. Výprava naše ale patřila po Rusech k nejpočetnějším. Rád bych vám všem, kteří nemáte možnost osobně mluvit s lidmi, kteří se ME zúčastnili, přiblížil den po dni vše, co jsme společně prožili.
Den 1 (čtvrtek): Cesta
Po soustředění, kdy většina týmu přespala na Strahově na VŠ koleji, jsme taxíky odjeli na letiště, odkud jsme v 10:25 měli odletět do Moskvy. O první rozruch kolem nás se postarala Lída Čížová s Lubošem Ulmanem, který na její příkaz svlékl vše kromě boxerek a šel se zvážit na váhu, kde se váží tašky a kufry při odbavení. Luboš se totiž snažil dostat do kategorie do 70 kg. Lída byla s výsledkem spokojená, tak Luboš (ke své radosti) dál málo jedl a pil. Vše bylo na dobré cestě, i když jsme nevěděli, co nás čeká.
Let probíhal v pohodě. Všichni chroupali rýžové chleby a pili čaj - prostě pohoda. Já se Slávkem Vinogradovem a Lídou jsme se „obětovali“ a jedli po všech jídlo, které jsme během letu dostali. Po přistání v Moskvě přišlo to nejzajímavější z celé cesty. Museli jsme přes celé město z jednoho letiště na druhé. Slíbený transfer nejel, takže jsme nasedli po čtyřech (abychom ušetřili už na tak dost nehorázné ceně) do taxíků a vyrazili. Sedět ve třech vzadu v autě, kde nefunguje klimatizace a tak nezbývá než otevřít okénko – prostě není nic lepšího. Venku 30 °C, zácpa na 6proudé silnici, taxikář kličkující mezi náklaďáky, které podřadí přesně v okamžik, kdy jste otevřeným okénkem u jejich výfuku. Kdo jednou zkusí, nechce cestovat jinak.
Přežili jsme a vystoupili na letišti Vnukovo, kde na nás čekalo „moderní“ TU 154 (snad z poválečné doby). Uvnitř nás dostaly výborné květované (nebo jaké) tapety po celém letadle. Do pěti minut po nástupu bylo takové vedro, že všichni věděli, že rozhodně v pohodě odvodní. Naštěstí se po vzletu ochladilo a nás čekala další, ještě větší porce jídla od všech závodníků. Zvládli jsme to - my jídlo a cestu, závodníci jen cestu, protože u nich se o jídle mluvit moc nedá.
Vzhledem ke čtyřhodinovému časovému posunu jsme v 00:15 vystoupili v Tjumenu, kde na nás čekal autobus. Po ubytování v nádherném hotelu Tjumen, kde všichni mluvili jen o sprše, nařídila Lída kontrolu formy po cestě. Všichni bez problémů odpózovali a konečně tradá do sprchy – bylo 4:00 ráno. Co k cestě dodat? V dietě tohle zvládnout je vážně výkon.
Den 2 (pátek): Prezentace
Po třech hodinách spánku jsme se sešli na snídani, kde Lída se Slávkem odvážili přesné porce rýže a masa. Po snídani šli všichni dospávat. Tedy kromě Luboše, ten šel jako první na procházku po městě – chybělo mu (nebo vlastně přebývalo) 350 g váhy. Po obědě a kontrole formy zase spánek. Časový posun s námi cloumal se všemi. V 19 hodin byla prezentace, kde nás čekala dvě nepříjemná překvapení. Sloučení kategorií masters do 70 kg a do 80 kg a také sloučení kategorií juniorů. Luboš, Milan Menda a Martin Smutek se tedy museli postavit borcům až o 10 kg těžším. Luboš v tu chvíli začal okamžitě dohánět vše, co shazováním ztratil. Sebevědomí však nedohnal a i přes svou výbornou formu nebyl ochoten nám všem uvěřit, že s těmi těžšími chlapy může bojovat. Milan s Martinem se nebáli, těšili se na sobotu a klidně pózovali vedle Rusů. Formu měli skvělou.
Lukáš Topinka naháněl hrůzu všem „klasikům“, kteří zahlédli i třeba jen kousek z jeho stehen. Tady jsme měli jasno a věřili ve zlato. Stejný pocit jsme měli i u Honzy „Kennyho“ Jankoviče. „Ten frajer je jasný,“ konstatoval Slávek. Honza se lišil od ostatních snad vším. Účesem, připraveností – a také počtem vykouřených cigaret. Děvčata se odprezentovala ve skvělé formě a my už začínali tušit, vzhledem k připravenosti ostatních závodnic, že medaile nám neuniknou.
Den 3 (sobota): Semifinále
Vzhledem k tomu, že jsem rozhodoval všechny kategorie, nemohu mluvit o přípravách v zákulisí, ale jen o tom, co jsem viděl na pódiu. Všichni naši skvěle namazaní a rozcvičení, což se o některých soutěžících z jiných týmů rozhodně říci nedalo. Přišli čerti, albíni, mimové (s absolutně bílým obličejem), ale i fialový (fakt nelžu) Albánec.
První z našich šla Jitka Papežová. Její vystupování je bezchybné, formu měla nejlepší z kategorie a tak měla soupeřku jen v jedné závodnici z Ruska. Potom Eva Sváčková s Kristinou Buckovou. Věděli jsme všichni, že medaili máme. Já tajně doufal, že dvě. Skvělé siluety a forma přesně pro bodyfitness.
Bára Sýkorová ve fitness byla pro mě připraveností vítězkou. Sestavou ale nestačila na gymnasticky a tanečně pojaté nápadité Rusky. Její sestava nebyla vůbec špatná, byla ale jiná. Přesto jsme ve vítězství doufali. Konečná vítězka byla lepší v rozdílu mezi pasem a rameny a tak to dopadlo, jak dopadlo. Bára byla ale jediná mezi Ruskami a druhé místo je velký úspěch.
Lukáš Topinka přišel, viděl a zvítězil. Tak jednoznačné jeho vítězství bylo. Celková připravenost, hlavně nohy a také celkový dojem - prostě byl nepřekonatelný. Tady nejde nevzpomenout Lukáše Roubíka. Podle Lídy by tady mohl být druhý, ale zdraví je důležitější. Medaile ještě určitě přijdou.
Honza Jankovič byl stejný případ jako Lukáš. Forma fantastická (chlapi na MS - třeste se!), sestava také. Smůla jen, že Honza nemohl udělat salto a další akrobatické kousky, které měl v sestavě, protože při zkoušce salta mu ruplo ve stehně a bylo po odrazech. Vyhrál i tak.
Milan Menda a Martin Smutek bojovali a závody si užívali. Formu měli parádní, ale chyběla ta kila svalů. Být rozdělené kategorie, vše bylo jinak. Ostudu rozhodně neudělali a pěkné bylo, že si všech okolností byli vědomi. Zklamaní byli, ale vše přijali s takovou grácií a nadhledem, jaký by potřeboval nejeden závodník v seniorských kategoriích. Klobouk dolů pánové…
Luboš Ulman přišel na pódium jako bez duše a to rozhodčí neodpouští. Forma jako řemen, ale neprodával se. Křičeli na něj snad úplně všichni, on ale prostě nebojoval. Škoda. Ve finále byl jako vyměněný, už to ale nepomohlo.
Milan Ecler mezi bombardéry bojoval, on však raději cvičí než pózuje. Víc nácviku a ukázal by určitě všechny svaly, které svým projevem umně před rozhodčími schovával. Milan se tady loučil se závoděním, ale nikdo z nás mu to moc nevěří. Je těžké si říct, že už nikdy. I profíci se po čase vrací a peníze nejsou ten hlavní důvod, to mi věřte. Prostě jim to chybí, zeptejte se třeba Petra Weinlicha.
V osm hodin večer bylo po semifinále. Šlo se na večeři, probralo se jídlo, voda, taktika na druhý den a rychle spát. Jen si dovolím perličku k organizaci. Hala byla výborně klimatizovaná, vzdálená od hotelu asi 300 metrů. Přesto pořadatel zajistil dopravu mikrobusy k hale a zpět. Dále nás překvapilo, že v přestávce na oběd do všech šaten přišly uklízečky. Vše uklidily takovým způsobem, že nám to vyrazilo dech, myslím dokonale… Tohle nikdo z nás nikde nezažil. V šatnách byly v dostatečném množství k dispozici kusy jemného plátna, aby si závodníci neničili své ručníky barvou a měli na čem stát. Balená voda byla samozřejmostí. Perfektní.
Den 4 (neděle) – Finále
Díky Standovi Pešátovi se Milan s Martinem dozvěděli, že do finále nepostupují a tak už na snídani přišli řádně přejedení sladkostí a vůbec všeho. Ostatní dostali odměřené dávky jídla a ve 14 hodin začalo finále slavnostním nástupem. Na nástup na pódiu se mnou šel Luboš Ulman a celou dobu se za mne schovával před hřejícími světly. Já se v saku cítil „výborně“. Po nástupu a potom, co jsem si převlékl košili, jsme postupně začali sbírat medaile a finále vyvrcholilo vyhlášením umístění teamů. Všichni si finále užívali a působili suverénním, přirozeným dojmem.
Po finále jsme se těšili na banket. Trošku nás pořadatel překvapil a zklamal tím, že oddělil závodníky od delegátů. Není nic hezčího, než si užívat úspěch všichni dohromady. Nedalo se nic dělat a tak když už nebylo co jíst tam ani tam, odešli jsme všichni nakupovat do ruské večerky. Chtěli jsme si udělat svůj vlastní banket a nakoupit jídlo a pití. Po 23. hodině se v Rusku prodává jen pivo. Tak jsme nakonec nakoupili jen zmrzliny a uvolnili večerku pro Italy, kteří se po banketu do večerky přišli také dorazit. Vrátili jsme se do hotelu na banket a začali to roztáčet na diskotéce:). Milan Menda a Honza byli tak přejedení, že už spali na pokoji. Záhy odpadl i Lukáš. Zbytek se skvěle bavil a všichni svorně oceňovali taneční um Lídy, která tancovala bez zastavení snad čtyři hodiny, a také Standy Pešáta, který neúnavně tančil snad se všemi mistryněmi světa, které tam byly. Víc nevím, odcházel jsem ve 4 hodiny ráno z rozjeté zábavy.
Den 5 (pondělí): Výlet
Pořadatel pro všechny uspořádal výlet do Tobolsku. Tam se prý narodil Rasputin a ve vyhnanství žili Romanovci. Odjezd autobusů byl v 9:00 a v 9:30. Někteří odjeli už prvním, my ve druhém. Po pěti minutách jízdy jsme se ale rozhodli, že vystoupíme a projdeme se po městě.
Prošli jsme ho, něco nakoupili, najedli se (mimo jiné) v KFC, vrcholem výpravy byla ale tržnice. Před ní byl kuřácký ráj. Stánek s cigaretami, kde za 4 rubly koupíte něco jako naše Startky bez filtru. V Rusku asi nemají spotřební daň, tak tam litr benzínu stojí 15 rublů (cca 15 Kč) a Máčka (už vím, co to je) za 25 rublů. Před tržnicí si dle rady Slávka dalo pár odvážných točené pivo z pojízdného stánku. Sláva nám vysvětlil, že je to takový pivní burčák. Uvnitř tržnice jste mohli koupit maso přímo z pultu. Žádné chlaďáky nebo kovové podnosy pod masem. Pěkně rovnou ze dřeva jako zeleninu. Hygienici od nás by nevěřili.
Ve stánku s DVD už jste mohli klidně koupit Shreka 3, který u nás ještě není v kinech.
Po procházce se projevilo noční tancování a tak jsme všichni opět ulehli. Po večeři a po návratu zbylých výletníků zorganizovala Jitka, která snad nikdy nezavřela pusu, oslavu svých narozenin a svátku obou Milanů. Každý něco přinesl a na stole u výtahů, v takovém společném prostoru k posezení, se sešla pěkná řádka dobrot a lahví sektu. Výletníci vyprávěli zážitky a bavili nás všechny. Někteří do odjezdu v 6 hodin nespali, někteří spali 2 až 3 hodinky. Zkrátka oslava se povedla.
Den 6 (úterý): Odjezd
V 8:25 místního času jsme nastoupili do ještě menšího a snad ještě staršího TU 134 do Moskvy. Tentokrát tapety nebyly a ani takové vedro. Cesta výborná, většina z nás spala, ani Jitka nebyla slyšet… Po hladkém přistání jsme se museli dopravit z letiště Domadědovo na Šeremetěvo 2. Slávek navrhoval způsob mikrobus-metro-mikrobus. Souhlasili jsme a šli do toho. Všichni i s taškami jsme se nacpali do dodávky a dojeli na zastávku metra. Určitě všichni znáte pohádku Jen počkej zajíci, jak vlk přijde v metru o kus ocasu, když podlézal bez placení turniketem do metra. Ty turnikety (nebo jak to nazvat), které vás pěkně praští přes boky, tam věřte ještě jsou a fungují spolehlivě. Zvládli jsme i tohle a nastoupili do metra. Čekala nás hodina jízdy téměř beze slov. Za jízdy totiž mluvit nemá cenu, protože se přes rámus stejně neslyšíte. Jinak cesta byla příjemnější, než kdybychom trčeli v zácpě a měli strach, že se na letiště nedostaneme včas. Od konečné metra nás čekala už jen cesta další dodávkou na letiště. Na letišti jsme měli pár hodin času a tak všichni utráceli poslední rubly a těšili se do letadla ČSA. V novotou zářícím letadle nás uvítaly příjemné letušky a když viděly poháry v našich rukách, pohostily nás šampaňským. Do Prahy jsme přiletěli bez komplikací o 20 minut dříve, než jsme měli, a po posledním společném focení jsme se plni dojmů rozešli ke svým blízkým.
Na závěr si dovolím malé zhodnocení
Soutěž byla perfektně zorganizována ve všech směrech. Ubytování, jídlo, hala, doprava, prostě vše. Kluci i děvčata byli perfektní parta. Na všechny bylo spolehnutí. Co jsme si dohodli, to platilo. Můj obdiv, jak už jsem napsal, mají za disciplinovanost a výdrž při cestě tam i při dodržování všeho, co po nich Lída jako trenérka chtěla. Díky jejich chování se celá výprava obešla bez problémů a komplikací.
Můj obdiv a dík za všechny patří Lídě i Slávkovi, kteří se o celý tým perfektně starali a proto všichni závodili ve výborné fyzické i psychické pohodě. Jsem přesvědčen, že všichni do jednoho reprezentovali Českou republiku tak dobře, jak to jen bylo možné.
Děkuji Vám všem!
Radek Čejka
Foto: Vjačeslav Vinogradov
